Mezitím se už Sorson s Aryou a Nordenem naobědvali, navečeřeli a ulehli ke spánku. Leželi klidně a pokojně oddechovali. Netrápilo je svědomí ani vzpomínka na domov, který opustili. Cítili se svobodní, volní jako ptáčata, která poprvé vylétla z hnízda. Jako všichni obyvatelé Rovenské pevnosti byli od útlého věku cvičeni k boji a přežití v pustině, a tak navzdory svému nízkému věku měli vysokou šanci na úspěch. Jejich prvním cílem bylo dávno opuštěné a nyní už bájemi opředené hradní městečko Abaddor.
Noc však s sebou přinesla nepříjemné překvapení. Ze severu začal foukat studený vítr, který přivál mlhu. Na této straně je žádné hory nechránily, a tak se za chvilku začali třást zimou. Tři spáči se choulili pod teplými plášti a s klesající teplotou se k sobě tiskli těsněji a těsněji. V jednu chvíli Sorson ovinul svou teplou, silnou paži kolem Aryii, která spala vedle něho. Snad se tak chtěl podvědomě, ze spánku uklidnit, nebo jen hledal lidské teplo v té studené noci, kdy i na spícího člověka doléhá opuštěnost. Chlad ovšem sílil a vítr profukoval pod okraj pláště, až se Sorson probudil. Otevřel oči. V prvním momentě chtěl ruku odtáhnout. Pak se ale zahleděl na drobnou, spící Aryu a zůstal tak. Jeho dlaň se rozeběhla po jejích zádech, až se dotkla růžové tváře. Poprvé si všiml, jak je hezká. Líce jí hořely mrazíkem a víčka s dlouhými řasami se mírně chvěla při každém nádechu. Cítil, jak se pod jeho paží zvedá a klesá její hruď. Po celou dobu co plánovali útěk, ji bral spíše jako nespokojené dítě. Teď však, když spala, mlha kolem vířila a zima jí rozpálila tváře do červena, se mu zdála krásnější než všechny jiné dívky. Byla jako ledová královna a pod čelem skrývala horkou krev. Sorson se sklonil a lehce ji políbil nad mírným obloukem spánkové kosti. Pak mu ruka sklouzla na její šíji a on pokračoval po lehce zvlněné páteři dolů. Ruka doputovala. Sorson se jemně rozechvělý položil na záda do trávy. Nechal ruce sklesnout na studenou zem a vychutnával si štiplavý mrazík, který mu procházel tělem.
Arya se probudila s jeho prvním dotekem. Málem se otočila, nakonec však zavřela oči a uklidnila svůj dech. Cítila jeho vůni a vychutnávala teplo proudící z jeho silné paže. Nebyla jí zima, přesto jí po zádech přeběhl mrazík, když ucítila, jak jeho ruka stoupá ke tváři. Srdce jí bušilo a krev pulzovala žilkami na hladkém čele pod čarovnými doteky jeho prstů. Cítila teplý dech a jen letmý otisk rtů na svém studeném a přesto rozpáleném čele. Síla jeho osobnosti a zvláštní éterická atmosféra, kterou kolem sebe šířil, se jí dotýkala a postupovala až k srdci. Jeho pohled klouzal po křivkách Aryiina obličeje a zanechával chvějící se teplou stopu. Zdál se tak příjemně blízký a jemný i silný zároveň. Lehce se zachvěla a jeho prsty začaly kouzlit na jejích zádech a mířily až dolů k bederní páteři. Když se jeho dotek vytratil, mírně pootevřela oči. Stále udržovala zdání spánku, ale škvírkami mezi víčky pozorovala muže ležícího vedle ní.
Pak pomalu obzor zrůžověl a probudil se i Norden. Teď litovali, že večer nemysleli na zásoby dřeva. Každý se celý prokřehlý ploužil lesem a sbíral studené větve. Klestí bylo vlhké a promrzlé, oni měli prsty zkřehlé a tato kombinace způsobila, že oheň stále nehořel. Vždy se jen vyvalil slabý proužek dýmu a malý plamínek ihned zhasl. Snad teprve na desátý pokus se nesmělý ohníček rozhořel natolik, že stihl vysušit další větévky nad sebou. Sesedli se tedy kolem malého teplého bodu, který je ani zdaleka nedokázal zahřát a pokoušeli se probrat k citu zkřehlé ruce. Nad kouřícím ohněm si ohřáli kousky chleba a po dlouhé době čekání se spokojili s alespoň vlažnou vodou. Seděli v kroužku a kluci mysleli na cestu, která je před nimi. Arya měla jiné starosti, a když se Norden vzdálil, naklonila se k Sorsovi až nepříjemně blízko a zašeptala: „Já jsem nespala.“ Sorson byl ale duchem vzdálen jejím myšlenkám, a tak nepochopil, co se mu snažila říct.
Mlha se převalovala po krajině. Stromy se v ní ztrácely a zcela náhle objevovaly na nečekaných místech. Působilo to strašidelně a tajuplně zároveň. Když se už všichni tři chůzí zahřáli, začalo je to docela bavit. Postupovali lesem v bílé tmě a okolí na ně působilo tak, že se chovali docela tiše. Zelená barva byla sytá až přízračně. Z dálky k nim doléhal tlumený zpěv neviditelných ptáků. Pod nohama jim bublaly a čvachtaly stovky potůčků a rašelinových louží. Občas se z mlhy vynořily černé, podivně zkřivené a do dálky roztažené kořeny vyvráceného smrku. Sotva dýchali a zmocňovalo se jich zvláštní vzrušení. Mraky mlhy slily celou krajinu do jednotvárné, bílé barvy. Jen tu přízračnou zelenou nedokázaly zcela zakrýt. V jednu chvíli úlekem téměř zkameněli. Zvedli hlavy a přímo proti nim se blížila tmavá hradba. Málem vykřikli. Hradba se zastavila. Po napjaté chvíli mlha ukázala své tajemství. Před trojicí uprchlíků stála hranice hustého lesa. Působil dojmem černého, prázdného prostoru hrozícího pohltit každého, kdo by se odvážil vstoupit. Arya se však ulehčeně zasmála. Zvuk jejího smíchu ale zanikl v bílé tmě a ztratil se. Na všechny najednou padla tíseň a Arya instinktivně uchopila ruku, kterou měla nejblíže. Byla Sorsova. Jeho pevný stisk působil uklidňujícím dojmem, a tak se opět s tlukoucím srdcem vydali na cestu.
Bílou barvu poznenáhlu vystřídala šedá. Pak téměř černá. Kmeny stromů si byly čím dál blíže a zjevovaly se, zcela nečekaně přímo před očima, na místě, kde před chvílí byla jen tma. Postup se zpomalil. Sorson se nyní zařadil do čela a celou skupinu vedl. Těsně za ním klopýtala Arya. Byla mírně vyvedená z míry okolní tmou, mlčením jejích společníků i Sorsovou reakcí na ni. Na konci řadu uzavíral Norden rozladěný událostmi, které nabíraly nečekaný směr, a také zvláštní změnou v chování Aryii k němu. Nedokázal si ji ničím vysvětlit. Kdyby byli nyní z dálky spatřeni, mohli být považováni za smuteční průvod. Dojem z celé skupiny nedokázala vylepšit ani vzpřímená postava Sorsa, který ostražitě zkoumal tmu před svýma očima. Takto postupovali pět minut. Deset minut. Půl hodiny. Hodinu. A stále se nic nezměnilo. Mrtvé ticho ukrajovalo z koláče jejich odvahy velké díly. Ponurá krajina se skrývala v tmavé mlze. Cáry vlhkých lišejníků visící na suchých větvích se jim otíraly o tváře. Temná záclona se nerozestoupila a chlad je svíral stále těsněji. V tomto počasí na ně padala jakási lepkavá, chmurná nálada s příměsí strachu a podrážděnosti.
Arya se otřela o Nordena, a ten ji nevrle odstrčil. Už toho měli oba dost. Sorson se ani neohlédl. Jen velkými kroky odměřoval mokrou zem plnou překážek a nástrah v podobě větví, děr a trní. Museli pospíchat, aby mu stačili. Oba se ale báli narušit ticho panující v lese. Ke všemu se přidal drobný, vytrvalý déšť. Nohy v mokrých botách rychle otékaly a začínaly tvořit bolavé puchýře. Arya se už zase chytila Nordenova rukávu. On jí ho opět vytrhl z ruky. Dráždilo ho její chování. Nejdříve se přilepila na Sorsa, a teď by se ho chtěla chytat. Vůbec nerozuměl její náladě, a tak si vše vykládal po svém. Když se ho znovu chtěla přidržet, uhnul. Arya to nečekala. Zavrávorala a upadla. Z úst se jí vydral slabý výkřik. Rychle však zanikl v měkkém tichu. Sorson ho uslyšel a hned byl u ní. Pomáhal jí na nohy. Záda měla špinavá a celá se chvěla. „Dobré?“ zeptal se Sorson šeptem. Arya letmo pohlédla na Nordena, který jen stál a nevěděl co dělat. Slabě přikývla. Pak vykročili. Sorson jednou rukou pomáhal Arye a druhou byl připraven se chránit proti větvím. Norden šel kus za nimi s hlavou upřenou na zem. Takhle to bylo ještě horší. Cítil se jako vyhnanec. Jedna větev ve špatné výšce jej udeřila do skloněného čela a pokropila ho studenou sprškou. To ho trochu probralo. Nahromaděnou zlost si vylil na větvi, když ji lámal na kousky. Tím se zdržel a Sorson s Aryou mu zmizeli z dohledu.
Postupoval dál. Pohyb při lámání větve mu pomohl a trochu pročistil tíhu visící mu na prsou. Jenže ti dva před ním nebyli stále vidět. Trochu zaváhal. Bál se promluvit, a tak se rozeběhl. Nejprve opatrně a rozhlížel se na všechny strany. V té mlžné tmě mohli být docela blízko, aniž by je viděl. Po chvíli usoudil, že je příliš vpravo. Trochu uhnul a vzápětí se zřítil do jakési díry. Lekl se, ale zadusil v sobě výkřik, jen srdce mu tlouklo, až měl pocit, že to slyší celý les. Opatrně se snažil postavit. Levý kotník ho trochu bolel, ale nebylo to nic hrozného. Sotva po dvou krocích však šlápl na mokrý klacek. Noha mu ujela. Druhá sklouzla na listí. Tentokrát se už výkřiku neubránil. Spolu s drobným kamením a tlejícími listy klouzal po mírném svahu dolů. Nijak si neublížil, ale zato dostal strach.
V jeho prvním návalu vykřikl: „Sorsi!“
Zvuk jeho hlasu po dlouhých hodinách ticha jej však vyděsil a strach pohltil druhý výkřik deroucí se ven. Otřel si rukou obličej. Celý se umazal, a tak způsobil, že se cítil ještě hůř.
„Nordene,“ zavolal Sorson, „Nordene kde jsi?“
Odpovědí mu byl jen ztichlý les a šumění drobného deště v listoví stromů. Vydal se tedy s Aryou přibližně směrem, kde tušil první výkřik. Šel celkem jistě věren své pověsti hocha s chladnou hlavou a ostrými smysly.
Po chvíli zaslechli znovu slabé: „Sorsi.“
Vykročili tím směrem a za chvilku už našli Nordena opírajícího se o strom. Byl ulepený od listí a zvláště v té mokrotě vypadal bídně. Arya, která neměla tušení, že jí předtím uhnul schválně, k němu přistoupila a pomáhala mu očistit se. Norden pohlédl Sorsovi do očí. Nic v nich ale nepřečetl, ani výčitku, ani obavu. Sklopil tedy oči ke svému plášti. Když byl čistší a uklidnil se, chtěl Aryu odstrčit, protože její péče už byla nepříjemná, pak si to ale rozmyslel a místo toho na ni vděčně pohlédl. Zahřálo ho u srdce, když se povzbudivě usmála.
Sorson chvíli čekal. Dosud neřekl ani slovo, jen se opíral o strom a pozoroval bezvýrazně ty dva. Teď se jen zeptal: „Můžeme?“ Když Arya při pohledu na něj lehce přikývla, vykročil volným tempem do mlhy. Nikomu nevysvětloval proč tím směrem, ani nedával najevo váhání. V duchu pracoval přesně. Jeho mozek zaznamenával každou podrobnost. Dokázal si vybavit každý pohyb, výraz i slovo svých dvou společníků. Spíše věděl, než tušil co se děje v Nordenovi, ale necítil potřebu dávat to nějak najevo. Podobně tomu bylo i se správným směrem. Měl jakýsi šestý smysl, který jej vždy neomylně vedl na všech jeho cestách k cíli. On mu bezvýhradně důvěřoval. Své myšlenky a dojmy si však nechával pro sebe.
Norden se nyní, když šel s Aryou, cítil opět lépe. Jejich ruce se občas dotýkaly, aby se zase neztratili. Sorson v předu šel pomaleji a ačkoli Nordena trochu bolel kotník, nedával to nijak najevo. Vlastně mu ta mírná bolest pomáhala.
Arya, ve které odezníval účinek jejího opatrovnického instinktu, se mezitím cítila trochu rozpačitě. Nějak si mezi těmi dvěma kluky nebyla jistá. Srdce jakoby ji táhlo k Sorsovi, jenže on k ní byl od rána chladný a dotýkal se jí jen v nejnutnější míře, aby jí pomohl. Oproti tomu dlouholetý kamarád Norden stál o její doteky i přízeň a dával to jasně najevo. Jenže on byl tak obyčejný. Takový dětský. Vlastně i jeho vztah k ní byl tak nevýrazně, obyčejně, sice milý, ale jen přátelský. Tedy nejspíš. Teď si vykračoval tak jakoby on vedl a podpíral jí a ne ona jeho. To bylo pro něho typické. Nejdřív se nechal zachránit a za chvíli dělal, jako by on byl ten silný kdo vede. A zatím to vždy byla Arya, kdo byl silnější. Většinou se však cítila příjemně, když se tak choval. Po té události dnešního rána ale už čekala více. Sorsovy doteky jako by na ní stále zněly a on v jejích očích rostl. Tak sebejistý, ale ohleduplný, něžný k ní a drsný v překonávání nepřízně osudu. Ale nyní tak chladný. Bylo to k uzoufání.
Konečně se tma začala barvit do světlejších odstínů. Neviděli teď o nic lépe než dříve, ale bílá barva byla o mnoho příjemnější. Dokonce zafoukal i větřík a přestože kradl poslední zbytky tepla, byl příjemný. Odnášel s sebou totiž odpornou, lepkavou vlhkost i déšť. Trojice uprchlíků teď každou chvíli zahlédla nějakou skulinu v mlze, která se valila přes jakousi malou mýtinu. Nikdy to ale netrvalo dostatečně dlouho na to, aby se mohli rozhlédnout po okolí.
Pojednou však k jejich uším
dolehly jakési zvláštní tóny. Jakoby někdo mluvil v mlze před
nimi. Nemohli si být jisti, ale čím postupovali dál, tím zřetelněji
se k nim nesl jakýsi hlas. Vtom vítr zafoukal silněji a oni
mohli na chvilinku spatřit celou scénu jako na dlani. Tmavý les okolo
uzavíral ve svém středu drobný, zelený palouk a oni v první
chvíli ustrnuli leknutím. Stáli totiž na břehu malého, rákosím
zarostlého rybníčku a přímo před nimi už břeh klesal do modré vody.
Pak ale jejich zrak upoutal drobný pohyb na druhém břehu. Kdosi tam
stál. Na tu dálku nemohli zřetelně rozpoznat jak vypadá, ale byli si
zcela jisti, že tam někoho viděli. Jakmile jim bílý příkrov opět
zastřel výhled, vydal se Sorson, se svými druhy v patách, kolem
jezírka směrem k té tajemné postavě a hlasu. Našlapovali tiše a
krčili se. Bylo to však zcela zbytečné. Mlha znovu přikryla palouk a
nikdo je nemohl spatřit. Vzduch znovu ovládl zvuk onoho hlasu. Slovům
však stále nebylo rozumět. Už obešli celou mýtinu a snad by měli být
blízko rybníku. Vtom se nová slova ozvala přímo před nimi. Uskočili
rychle za nejbližší strom, který vytušili v té bílé tmě.
Přitiskli se k sobě jako tři ustrašené děti. Arya mačkala
Sorsovu ruku a on ji vzal ochranitelsky kolem ramen. Nyní si však ani
on nebyl jistý. Srdce mu vzrušením divoce bilo. Skryté nebezpečí
zostřilo jeho smysly a on se snažil prorazit bílou bariéru, ale
nebylo to možné. Postava v mlze se stále blížila. Už ji slyšeli
docela blízko. Pak porozuměli i slovům. Hlas v mlze přednášel
melodickým, melancholickým tónem prazvláštní báseň. Když ji slyšeli,
naskakovala jim husí kůže a celí se roztřásli. Znělo to jako zvony
vzdáleného kostela, nebo jako píseň v královských síních.
Zároveň jako bublání bahnité říčky. Celé se to prolínalo a valilo, až
měli pocit, že to mluví sama mlha:
Kameny rozpálené letním žárem,
v srdci pukají bolestným chladem.
Slzy se vypaří, bolest stále pálí,
ač lákavou vůní pyšní se zdáli.
Myšlenky zahalí závoj černé látky.
Mrtví už nevezmou své činy zpátky!
Poslední slova jakoby mlha zaječela a tím vyčerpala svou energii. Ještě uslyšeli vzdálené šustění a zvonění hlasu, a pak už ovládlo kraj tísnivé ticho. Znělo v uších a přinášelo zpět ozvěnu veršů. Mrtví, mrtví, mrtví … zpátky, zpátky, zpátky …
Ještě notnou chvíli trvalo, než se
všichni tři i les kolem probrali ze zvláštního opojení těmi tajemnými
verši. Dýchali však stále zrychleně a stáli jako přikováni na místě.
Jakoby tušili, že toto nemůže být konec. Napětí stále viselo ve
vzduchu. Všichni hleděli do bílé tmy, ale ta jen zalepovala oči a
svými kouzly mátla myšlenky. Sorsův stisk na Aryiině rameni už
povolil a Norden si začínal uvědomovat, že jaksi vyřazen stranou.
Neměl však čas na cokoli pomyslet. Mlhu totiž jako výkřik dravé řeky
prořízlo slovo. Jediné slovo, kterému ovšem nikdo z nich
neporozuměl: „Anwa.“ Pak se však kolem nich rozezněla
nová melodická báseň. Odrážela se od vodní hladiny a jiskřila
s naléhavou jistotou pravdy. Jistotou takovou, jakou může mít
pouze pravda, když hovoří o pravdě. Hlas přednášel:
Pravda je opasek i když bolí,
pravda tě zachrání, pravda voní.
Když šaty padají, pravda tě opáše,
pravda vždy pohladí, pravda zlo nepáše.
Touha tě potopí, kde láska pramení,
pravda je silná, pravda rve kamení,
pravda je stavitel, pravda je žhář,
pravda je trpitel, a ty ji znáš!
Po těchto verších se znovu rozhostilo ticho. Bylo to však ticho plné úlevy. Dokonce i mlha se začala zvedat a zakrátko si všichni tři ulehčeně vydechli, když už jasně viděli, že louka před nimi je prázdná. Jen rákosí se houpalo ve vlahém vánku, který s sebou přinášel lehkou vůni vlhkého lesa. Za chvilinku, ani se nestačili hnout ze svého místa, už vysvitlo mezi nízkými mraky slunko. Svými zářivými paprsky rozehrálo vodní hladinu tisíci odstíny modré a zelené. Okolí najednou vypadalo vesele a přívětivě. Jakoby slova o pravdě pročistila i vzduch, který už nebyl tak lepkavý. Naopak povznášel svou svěžestí a v jeho náručí se snadno zapomínalo na prožité nebezpečí.
Arya pohlédla do očí Sorsovi a také tam četla jasné známky úlevy. On sejmul ruku z jejích ramennou a vlídně se usmál. Asi tak, jako se rodič usmívá na dítě, které k němu přišlo pro útěchu z noční můry. Arya pak jediným pohybem víček setřásla poslední kapky ze svých řas a vesele vykročila k rybníčku. Norden po chvíli váhání zamířil za ní. Společně pak nabírali plnými hrstmi vodu, o které zjistili, že je výborná k pití. Nádherně se osvěžili. Sorson zatím zůstal na místě, zády opřený o strom. Cítil odpovědnost za ty dva, co šli s ním. Zvláště za Aryu. Jeho mysl byla plná starostí i zvláštního dozvuku veršů, které před chvílí zazněly. Bylo mu už dvacet let a cítil, že přes všechno přesvědčení, co o sobě měl, teprve nyní přestává být dítě. Něco takového se však vůbec nedalo říci o těch dvou u rybníka. Táhlo jim na patnáct, ale právě nyní řádili u vody jako dvě malé děti.
Voda byla dobrá, místo krásné a oni neměli kam spěchat. Založili tábořiště. K večeru bylo ještě daleko, a tak si každý trávil čas po svém. Sorson byl rád, že může být sám. Od chvíle co slyšel ty zvláštní verše se v něm cosi chvělo. Při přípravě ohniště byl roztržitý a málem upustil kámen Nordenovi na nohu. Pak, když hledali březovou kůru k rozdělání ohně, dvakrát prošel kolem velkého padlého kmenu, než ho na něj Norden upozornil. Tohle se mu normálně nestávalo. Znervózňovalo ho to. Když chtěl říct, že by měli jít spát, téměř se zakoktal. Nikdo to neslyšel, ale jemu to vadilo. On nikdy nekoktal!
Tak s pomalým večerem všichni leželi. Norden spokojený, že Arya se zase chovala normálně a byla s ním. Arya chvilku přemýšlela o zvláštním Sorsově chování a téměř si vyčítala své dětinské hry u rybníka s Nordenem. Ale byla příliš unavená vyčerpávajícím dnem a brzy usnula.
Sorson spát nemohl. Večer jeho nervozita neklesala, ale její intenzita narůstala. Do srdce se vkrádal strach z něčeho skrytého. Něčeho co nemůže přemoci. Co je už svým uspořádáním větší než on. Ten hlas.
Teplý, ale mokrý večer, už předal vládu noci a on stále nespal. To se mu stávalo i dříve, ale dnes ani nepřemýšlel. Hlavu měl prázdnou a studenou. Všechny jeho metody k rychlému zvládnutí rozrušení a získání rovnováhy selhaly. A nebylo to to první, co dnes selhalo. Marně však hledal příčinu. Jen ten hlas.
Schoulil se pod plášť a snažil se usnout. Měsíc nesvítil, nebe opět zakryly mraky. Hvězdy také nebyly vidět. Tma. Ticho. A dech jeho společníků. Arya dýchala vedle něho tak pokojně, až se musel usmát. Natáhl ruku a dotkl se její paže. Byla teplá, a ta jeho studená. Otočil se na bok a hladil ji očima. „Co na ní – takovém dítěti – je, že mě tak uklidňuje?“ uvažoval v duchu a pomalu se posunul tak, aby se jí lehce dotýkal. Nějaká tajemná síla ho k ní přitahovala blíže. Nervozita odlétla kamsi do dáli a on s úsměvem na rtech usnul. Arya nic netušila.
Ráno bylo vše jak má být. Slunko svítilo, vysoušelo zvlhlý les a na rybníku plavaly kachny. Sorson se pomalu nadzvedl na loktech, a když je spatřil, opatrně se odkulil stranou k zavazadlům. Koutkem oka stále sledoval kachny a přitom vytahoval malý, lovecký luk. Tiše se opřel o strom, vybral si nejbližší kachnu a pečlivě zamířil. Pak vypustil šíp. Za okamžik se ozval šum křídel divoce plácajících o hladinu. Všechny kachny odlétly, až na jednu.
Než pak přidala také Arya svou ruku k dílu, bylo z kachny už jen maso, čemuž byla opravdu ráda. Jen těžko snášela zabíjení zvířat, ale bylo jasné, že bez lovu se neobejdou. Chystali teplou snídani v dobré náladě. Nikdo se už ani slovem nezmínil o včerejšku. Norden, který se výborně vyspal, hýřil vtipy. Zakrátko už si pochutnávali na teplém mase a usrkávali bylinkový čaj, ze kterého se ještě kouřilo. Byl příjemný, líný den a uprchlíci se cítili spíše jako na příjemném výletě. Seděli zády opřeni o mohutný strom a pozorovali páru stoupající z mýtiny a lesa. Vdechovali vlahý vzduch plný včerejším deštěm probuzených vůní. Příjemné měkké světlo malovalo svými paprsky obrázky v páře a lechtalo je na tvářích. Odpočívali. Sorson utrhl dlouhé stéblo trávy a hrál si s ním mezi prsty. Pak se jeho konečkem dotkl Aryiiny boty a pomalu pokračoval nahoru, až ji pošimral na tváři. Lehce se usmála a zahleděla se do jeho očí. Byly hluboké, krásné a mile se usmívaly. Na chvilku navázali nádherné spojení a nevnímali svět okolo. Mezitím Norden, který jejich žertování zpozoroval, utrhl také stéblo a pošimral s ním Aryu. Ta se po něm ihned ohnala s nelichotivými slovy. Byla celá naštvaná, že jim přerušil tak pěknou chvíli. Kouzlo onoho rána bylo ihned pryč. Začali tedy uklízet. Zbytky kachny nechali pro lesní havěť a jinak vše zabalili a vydali se dál na sever.
Les se stále mírně svažoval dolů a třem poutníkům otvíral příjemnou a pohodlnou cestu. Postupovali nyní podél malého potoka tekoucího z onoho rybníka. Celodenní pochod přerušili pouze krátkou zastávkou na oběd. Moc spolu nemluvili a většinu energie věnovali na chůzi. Nyní, už k večeru, ani příliš nepřemýšleli. Nohy oteklé a bolavé, ruce po celodenní nečinnosti také a záda pod vahou batohů se už také začala hlásit o zasloužený odpočinek. Vtom však na obzoru zahlédli světlo probleskující mezi stromy. Zdálo se ještě daleko, ale nepochybně tam byl palouk, nebo snad konec lesa. Žádný z nich si netroufal vyslovit tu nadějnou myšlenku, že už se blíží k Abaddor. Čím však byli blíže, tím pravděpodobnější se tato možnost jevila. Náhle Norden hlasem plným nadšení vykřikl: „hrad, hrad!“ A Sorson, který tmavou siluetu mezi stromy tušil již delší dobu dodal: „Abaddor. Nepochybně. Říká se, že vládce, který dal jméno tomuto místu – Abaddon, hubitel – ještě neztratil svou moc nad hradem. Slyšel jsem spoustu historek o tmavém mraku vznášejícím se nad městem zkázy.“
„Žádný mrak nevidím, ale stejně bych tam teď nešla. Brzy bude tma.“ uvažovala Arya. Dopředu se tak bránila nápadu, vstoupit tam nyní. Sorson na to měl očividně chuť, ale když se podíval po svých společnících pochopil, že jakékoli přemlouvání by bylo zbytečné.
Soumrak už skutečně padal na krajinu a halil ji do šedavého závoje. Západní obloha nyní zářila všemožnými barvami. Slunečním paprskům nic nebránilo, a tak těsně před západem osvítily hrad na temném pozadí jasným světlem, až oči přecházely. Celé místo vypadalo krásně a pohádkově. Nenechali se však zviklat, a než za obzorem zmizel poslední paprsek, už spali. Kraj pohltila jasná, tichá noc. Vzduchem se vznášelo rytmické oddechování spáčů. Pokoj a mír.